Je nutné tvořit z deprese?

Vždycky jsem si myslela, že správný umělec musí trpět. Všichni přece víme, že z krize a složitých životních situací vznikají ta nejúžasnější díla, kdežto z radosti se rodí maximálně kýče. Představa emocemi rozervaného génia tvořícího v zaprášeném ateliéru, to je ta správná romantika. To je TO umění.

Takový obrázek máme v mozku implantovaný skoro všichni. Je to taková obecná pravda, která se vžila spolu s generací beatníků. Ale vážně musíme prožít život na absintu a zemřít někde v prachu cesty, abychom tvořili kvalitně? A může se za umělce označit jakýkoliv autor, co žije bídně? Pojďme se nad tím teď zamyslet. Možná budou odpovědi osvobozující pro mnohé z nás.

Nedávno jsme se spolu ve Facebookové skupině Cesta od tvořílka k umělci >> rozmluvili o tom, jestli malovat smutné obrazy, nebo veselé.

  • Někdo říkal, že se mu nelíbí, když autor maluje depresivní věci. Že k čemu to je, že se na to nechce dívat, že má svých starostí dost a bude raději malovat vesele.
  • Kritici, kurátoři a akademici mají zase emočně rozervané obrazy raději a moc nemusí takové to "ezo, barevné, pozitivní cosi".

Tak jak to teda je? Tohle bude trochu osobní. Mám ale takový šimrání a pocit, že v tom nejsem zdaleka sama a možná si odpovíte i na vlastní otázky a strachy.

Můj příběh je možná až klasikou. Nelehký start, obrovská fantazie, já vždycky tak trochu divná. Příliš velké emoce, perfekcionismus, neschopnost vystát umělé autority. Fantazie, talent a citlivost, co se spolu s bolestí časem přetvořily na silné deprese. Na druhou stranu jsem si mohla říkat, že alespoň nezapadám v davu a umím díky intenzivnímu prožívání používat štětec a nahlédnout za oponu lidské mysli. Když to nikomu neřeknete, pošeptám vám, že si myslím, že jsme trochu magoři všichni, kdo něco tvoříme. :-)

“Vybrali jsme si cestu trnitou, možná to ani jinak neumíme. Možná, že klidní bychom nebyli šťastní. Nesuď nás, člověče. Nedívej se unáhleně skrz prsty. Je to způsob našeho života a pokoušet se bořit mýty už nám bylo dáno do vínku.” Kacíři (olej na plátně, 2009) Jana Cardová

V depresích jsem nechtěla dál žít, ale zároveň jsem se hrozně bála, že když se vyléčím, má schopnost malovat bude zaplacenou daní za šťastný život. Že už pak nedokážu cítit tak intenzivně a moje obrazy se stanou nudné. Vzpomínám si, jak jsem se kvůli tvoření obrazu uváděla do úzkosti, i když jsem byla relativně v pohodě. Ty emoce se prostě musely z mozku vymačkat.

Je to jako na divadle, najdete v sobě nějakou emoci a snažíte se ji prohloubit, procítit do mrtě, aby byla pak na obraze vidět. Zároveň namalovat obraz chvíli trvá, takže se v tom pocitu držíte, dokud definitivně neodložíte štětec. Malíř by se ale měl naučit od zkušených herců důležitou věc a to je schopnost včas vystoupit z role a nechat emoce odejít. Jinak začnete padat do černé díry. Teprve postupně ale přicházím na to, že mohu malovat i z radosti. Že pravý obraz dělají všechny výrazné emoce a to i ty pozitivní.

Co je umění a co je kýč?

Řekněme si na rovinu, že udělat dobrý pozitivní obraz je těžší. Ty depresivní až zhoubné emoce se prostě zobrazují tak nějak líp a z pozitivních emocí se snadno můžou rodit barevné kýče. Obdivuji každého, kdo toto umí dělat dobře, a sama hledám cestičky, jak na to.

Díky emocionálně rozervanému obrazu se potkáváme se svými vlastními bolestmi a tím, že to vše zobrazíme, dáváme divákovi možnost se s námi ztotožnit. Stojící před naším obrazem bude vědět, že jeho strachy, jsou i našimi strachy, že ten pocit zná. Nastavujeme mu zrcadlo a on u našeho obrazu CÍTÍ. 

Co je umění a co je kýč, na tom se asi úplně neshodnou ani akademici. Podle mě dělá dobrý obraz právě obsah a emoce. Nemaluji jen krajinu, maluji třeba melancholickou krajinu. Nemaluji jen portrét, maluji něžný portrét, portrét, ze kterého dýchne moudrost, cokoli, co jsou především vlastnosti člověka. Nejde o to jen hezky udělat oči.

Obraz je podle mě uměním, když vás nenechá v klidu. Vždycky nad svými obrazy především přemýšlejte a řekněte si: Co chci zobrazit? Co chci, aby ostatní cítili, když se budou dívat na můj obraz?

Chtěla bych vás teď seznámit s oběma póly zajímavé umělecké tvorby. Jak jsme si řekli, emoce jsou stěžejní:

PETR GODOTHOR

průkopník českého bizarního surrealismu

Když jsem byla loni v září na Ateliér Art Festu v Praze a viděla triologii “Pohrdání člověkem, vírou, uměním”, řekla jsem si: “Jo! Jo, jo jo!!” Byla jsem ale dost v menšině. Běžní návštěvníci chodili kolem, odvraceli se a říkali: “Ježišmarja…” Obdivovali se těm líbivým krajinkám a portrétům většinou bez duše, a přitom tohle má v sobě o tolik víc!!

Je tam skvělé řemeslo, je tam osobitá umělecká stylizace, je tam naprosto jasná myšlenka. Tenhle obraz prostě má smysl.

Pokud vás umění zajímá, zkuste si najít vztah i k takovýmto obrazům. Nemusíte si je zrovna věšet nad postel (I když já bych tohle domů rozhodně brala!). Respektujte je, obdivujte je pro hodnoty, které z nich dělají umění, učte se z nich. Schválně si tenhle cyklus zvětšete a chvíli ho zkoumejte. Dívejte se i na postavy v pozadí, na kompozici, barvy, techniku.

Stránky Petra Godothora najdete tady: www.godothor.com

KATEŘINA BOHUŠÍKOVÁ

Toto je z druhého soudku. Kateřina Bohušíková dělá abstrakce a podle mě je důkazem, že můžeme divákovi nastavovat i hezká zrcadla, kdy se v nich rozvine klid, harmonie, celistvost. Co Katky obrazy odlišuje od “ezo, barevného, pozitivního cosi”, je opět řemeslo. V jejích obrazech můžete vidět, že cíleně pracuje s kompozicí, těžiště tohoto obrazu je krásně uhnuté ze středu doprava dolů. Neomezuje se také na jedinou plochu barev, ale staví obraz pěkně po vrstvách. Pracuje s jasnými tóny i polotóny, s průhlednými barvami i krycími, s barevným kontrastem. Zase to je prostě promyšlené, hlubší.

Mrkněte na Katku na Facebooku: KaBo – abstraktní obrazy >>

Potkávám se s mnohými z vás a díky osobním setkáním i on-line kurzům >> vás více poznávám. Vytváříte kolem mě krásné prostředí, ve kterém se svobodně dýchá a kde se cítím vážně dobře. Ráda bych vám za to dávala nové podněty k přemýšlení a pomáhala vám rozšiřovat vaše hranice v pochopení umění. Snad se mi to daří. Jdu se snažit o svůj pozitivní, ale zajímavý obraz. Chci být výborná, ale i šťastná malířka – vždycky jsem chtěla mít všechno. :-) Co vy?

Jana Cardová

Jsem malířka a lektorka, která miluje olejomalbu a relaxační kresbu. Zkoumám svět skrze své obrazy a i vás naučím malovat a kreslit v projektu "Od tvořílka k umělci"

Napsala jsem pro vás eBook zdarma "Jak snadno přetvořit stres v krásnou kresbu" a "Relaxuj kresbou."

Zamilovala jsem si on-line kurzy, a tak se mnou můžete tvořit i na dálku. Pomůžu vám vypěstovat v sobě tvůrce.

Vydejte se se mnou na cestu, kde budete překvapovat sami sebe!

Napsat mi můžete na jana@janacardova.cz nebo mrkněte na facebook.

Komentáře