Jsou dvě hodiny ráno a já jsem vstala z postele a píši vám tento článek. Vytáhl mě k počítači a už nemohl čekat. Někdy k nám věci přicházejí, kdy se jim chce a jsou tak silné, že je jedno, že máte spát, nezáleží na tom, že máte jinou práci a hlavu plnou úkolů. Trochu to dnes bude o inspiraci a trochu o povinnosti.
Často se mě ptáte, kde máte najít svou inspiraci, ptáte se, co máte malovat. Píšete, že až budete mít více času, chcete se k malování vrátit nebo s ním konečně začít. Já na to často odpovídám, že nejlepší doba je TEĎ. Že tu vždycky budou problémy, denní povinnosti a spěch a že na všechno je třeba si najít čas, že nic nejde odkládat „na potom“. A teď s hlavou plnou ne úkolů, ale štosů úkolů si říkám: A poslouchám já vlastně samu sebe?
Vyburcovávat kreativitu den co den je náročné. Ležela jsem v posteli na nemohla usnout. Zítra mám jednu pracovní schůzku, konzultace se studenty on-line kurzu, seznam čísel, která musím obtelefonovat – ať už jsou to doktoři nebo úřednické záležitosti. A ateliér? Tam teď není po balení výtvarného materiálu na start olejomalebného kurzu kámen na kameni. Říkám si: „Hergot ženská, musíš si odpočinout! Blokuješ si myšlenky i energii. Kdy jsi naposledy malovala? Jen tak, pro sebe.“
Miluji svoji práci, jsem workoholik do morku kostí. Vím, že jste na druhé straně těchto písmen a čtete moje myšlenky a rady a to mě naplňuje obrovským vnitřním bohatstvím! Možná proto je tak těžké odtrhnout se od e-mailování a tvoření nových částí webu – kdybyste tušili, co všechno pro vás ještě mám! Kolik myšlenek a nápadů moje mysl produkuje po každém vašem inspirativním mailu, či dotazu. S každým svým šťastným úsměvem vím, kolik toho je a kolik toho bude. Některé z těch nápadů se už rodí do reality…
A volá stále silněji. Říká: „A co já? Kdy si tedy uděláš čas na mě?“ Je bílé, krásné a připravené. A volá i hlava: „Dej si volno, už jedu ze zásob„. Čisté plátno, hlava i mé vlastní zážitky, všichni čekají na můj čas. Není to ironické?
A tak jsem se v posteli zavrtěla a řekla si, že už to nebudu odkládat a udělám něco hned. Co mi dělává radost? Co mi dává pocit, že můžu rozevřít křídla jako pták a vypustit ven všechnu lásku a krásu světa? Kromě intimní vyjížďky na koni bezchybnou přírodou, kterou teď v noci asi těžko uskutečním. Bude to hudba.
Ta mě, ať jsem kde jsem, dokáže donést do výšin. Rozezpívat tělo do krásných vln a myšlenky pustit z uzdy. Miluji letící tóny Lindsayniných houslí, miluji hlas svého strejdy, když rozezní svůj baryton.
Když mi jednou bylo opravdu ouvej, rozjela jsem se tajně do Národního divadla a poslouchala jeho Rigoletta a u toho mi tekly slzy. Pak jsem zas jako pára zmizela, aniž by mě zahlédl.
Proud obrazů jako řeka. Vypluly jeden za druhým všechny, které čekaly na mé uvolnění. Málokdy si dělám skici, obrazy se mi vždy vynořují z mysli samy, už hotové a přesné. Na plátně je pak čeká jen málo úprav.
Tak já už je nenechám čekat! Jsou to tři mí noví přátelé, které musím probudit k životu. Ani vy už nečekejte->> Inspirace bývá na dosah a vidíte, že v sobě stačí naladit ty správné struny. :-)
Mějte se krásně
Janča