Jak přichází obrazy

Jsou dvě hodiny ráno a já jsem vstala z postele a píši vám tento článek. Vytáhl mě k počítači a už nemohl čekat. Někdy k nám věci přicházejí, kdy se jim chce a jsou tak silné, že je jedno, že máte spát, nezáleží na tom, že máte jinou práci a hlavu plnou úkolů. Trochu to dnes bude o inspiraci a trochu o povinnosti.

Často se mě ptáte, kde máte najít svou inspiraci, ptáte se, co máte malovat. Píšete, že až budete mít více času, chcete se k malování vrátit nebo s ním konečně začít. Já na to často odpovídám, že nejlepší doba je TEĎ. Že tu vždycky budou problémy, denní povinnosti a spěch a že na všechno je třeba si najít čas, že nic nejde odkládat “na potom”. A teď s hlavou plnou ne úkolů, ale štosů úkolů si říkám: A poslouchám já vlastně samu sebe?

Vyburcovávat kreativitu den co den je náročné. Ležela jsem v posteli na nemohla usnout. Zítra mám jednu pracovní schůzku, konzultace se studenty on-line kurzu, seznam čísel, která musím obtelefonovat – ať už jsou to doktoři nebo úřednické záležitosti. A ateliér? Tam teď není po balení výtvarného materiálu na start olejomalebného kurzu kámen na kameni. Říkám si: “Hergot ženská, musíš si odpočinout! Blokuješ si myšlenky i energii. Kdy jsi naposledy malovala? Jen tak, pro sebe.”

Miluji svoji práci, jsem workoholik do morku kostí. Vím, že jste na druhé straně těchto písmen a čtete moje myšlenky a rady a to mě naplňuje obrovským vnitřním bohatstvím! Možná proto je tak těžké odtrhnout se od e-mailování a tvoření nových částí webu – kdybyste tušili, co všechno pro vás ještě mám! Kolik myšlenek a nápadů moje mysl produkuje po každém vašem inspirativním mailu, či dotazu. S každým svým šťastným úsměvem vím, kolik toho je a kolik toho bude. Některé z těch nápadů se už rodí do reality…

Jenže plátno v ateliéru volá.

A volá stále silněji. Říká: “A co já? Kdy si tedy uděláš čas na mě?” Je bílé, krásné a připravené. A volá i hlava: “Dej si volno, už jedu ze zásob“. Čisté plátno, hlava i mé vlastní zážitky, všichni čekají na můj čas. Není to ironické?

A tak jsem se v posteli zavrtěla a řekla si, že už to nebudu odkládat a udělám něco hned. Co mi dělává radost? Co mi dává pocit, že můžu rozevřít křídla jako pták a vypustit ven všechnu lásku a krásu světa? Kromě intimní vyjížďky na koni bezchybnou přírodou, kterou teď v noci asi těžko uskutečním. Bude to hudba.

Ta mě, ať jsem kde jsem, dokáže donést do výšin. Rozezpívat tělo do krásných vln a myšlenky pustit z uzdy. Miluji letící tóny Lindsayniných houslí, miluji hlas svého strejdy, když rozezní svůj baryton.

Když mi jednou bylo opravdu ouvej, rozjela jsem se tajně do Národního divadla a poslouchala jeho Rigoletta a u toho mi tekly slzy. Pak jsem zas jako pára zmizela, aniž by mě zahlédl.

A jak jsem vzpomínala s poslouchala mp3, hlava se mi uvolnila a stalo se to.

Proud obrazů jako řeka. Vypluly jeden za druhým všechny, které čekaly na mé uvolnění. Málokdy si dělám skici, obrazy se mi vždy vynořují z mysli samy, už hotové a přesné. Na plátně je pak čeká jen málo úprav.

• Vidím ruce svého muže, které svírají kytaru, a v kovu malého ladícího kolíku se zrcadlí obraz naší budoucnosti – za nádherným pozpěvujícím obilím prodýchává naše farma. A vím přesně, jaké tam budou barvy. Co použiji do strun, jak jemné a rozevláté bude to obilí…
• Vidím moře. A horký písek, který se dotýká rukou osoby, pro kterou budu tento obraz malovat. Její skok do krásného nového života. A vidím modř, kterou oživím moře.
• Vidím samu sebe, jak na obraze šťastně pluji mezi tóny kytar mých přátel, vše je teple ozářené od táboráku… a tóny budou v lesních barvách.

Tak já už je nenechám čekat! Jsou to tři mí noví přátelé, které musím probudit k životu. Ani vy už nečekejte->> Inspirace bývá na dosah a vidíte, že v sobě stačí naladit ty správné struny. 🙂

Mějte se krásně
Janča